FF-Babí léto

1. prosince 2006 v 20:38 | P+L |  Jednodílné FF
Na oceánsky modré obloze se třpytí jen průramky slunečního jasu. Vrabec plný života právě přistál na větvičku, která odolává lehkému náporu větru, který není zatím skoro znát. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že se vydá takhle samotinký do přírody, kterou vždy opovrhoval a všude se vyjadřoval k tomu, jak ji nesnáší, ale teďka v sobě pro něho skrývala něco nepoznaného a okouzlujícího. Skrývala pro něho útočiště a tajemná zákoutí, kterými se až teď chodil rád kochat. Motýli máchali a kmitali křídly jako o život, že kdyby by býval slyšel, tak by snad před tou krásou utekl zpět do rušivých a smogem zalitých ulic. Vždycky býval rád obklopen lidmi a fanynkami, které ho obdivovaly a říkaly jaký je skvělý, krásný a vyrovnaný. Jak rád by tomu zase uvěřil. Krásný se necítí být už asi přes měsíc, kdy se mu stala ta prokletá nehoda. Přestal o sebe dbát. Pro koho mít obličej bez jediné chybičky, když už se nenajde nikoho, kdo by mu to řekl. Skvělý? To nanejvýš tak ve snech náctilettých děvčat, která si skutečnosti a pravé podoby života vždy přibarvují těmi nejrůznějšími a nejrozmanitějšími odstíny růžové. No a vyrovnaný nikdy nebyl a nebude. To se v jeho nitru ukrývá jen báječný herec, který dokáže všechny pozitiva lidských vlastností skvěle zahrát tak, že si vždy po právu zasloužil několikanásobný aplaus ošizeného obecenstva.

Vítr přitvrdil na síle jakoby četl Billovi myšlenky a utvrzoval ho v jeho teoriích o sobě samém. Jeho dlouhé mastné pramínky vlasů se vlnily a zacuchávaly. Účes byl to, co ho hodně odlišovalo od ostatních. Nechtěl být jeden z lidí , kteří se zavázanými očima jdou za něčím o čem nemají ani tušení, hlavně, že nevybočují z řady, která je dlouhá jak noční obloha plná hvězd, která nikde nekončí, i když co hloupý člověk může vědět o světě jako takovém.

Už by se měl vrátit domů. Určitě o něj mají strach a nebo možná….je jim to jedno, kde se právě nalézá a jestli přijde za tmy. To Bill nevěděl. Lidé na něj už nemluvili a i kdyby on by neslyšel, nic by neslyšel.

Každý večer si přemítá ten osudný den, kdy ztratil všechny své sny a naděje o životě. Byl to vlastně den stejný jako každý jiný až na to, že tentokráte měli vystupovat před největším počtem lidí v životě. Byl nervózní společně s celou kapelou Tokio Hotel. Už jen při vyslovení názvu fanynky omdlévali. S bráchou Tomem se navzájem uklidňovali. Vždycky jeden druhému podal pomocnou ruku jakpak by ne, když žili vlastně jeden pro druhého a byli si sobě nejbližší lidé na celé této matičce zemi. Kluci se s třesoucími koleny vyhoupli na pódium. Začaly se ozývat první akordy. Dav běsnil. Fanynky omdlévaly. Bill zpíval jak o život. Cítil ale, že je něco v nepořádku. Vždy při vyndání známého přístroje z ucha, mohl slyšet, že fanynky už neřvou tolik co dřív, že by je už omrzel? Musel si ho vyndávat často, protože jak on sám tvrdil- Komunikace s fanoušky je velmi důležitá. Song Schrei byl vždy pro někoho zážitkem na celý život. Mohl ho totiž odječet společně s Billem na pódiu. Nebylo tomu jinak. Ukázal svým černě nalakovaným prstem do publika na jednu dívku v červené tričku. Vyndal si přístroj z ucha a pořád se usmíval, protože mu dělalo radost, že on sám někomu může poskytnout takovýhle zážitek. Úsměv mu ale ve vteřině ztuhl na rtech. Nic! Nic neslyšel. Proč ty holky hystericky neřvou? Stalo se něco? Stál tam pozoroval hlediště, kde stálo několik tisíc diváku, kteří ho právě teď pozorují. Stál tam a nevěděl co se děje. Bratr Tom uviděl, že něco není v pořádku. Bill tam furt stál a mžoural očima. Nic neslyšel. Neschopen slova. Tom k němu přiběhl a chytnul ho za paži a odvedl do šaten. Přeci nechtěl aby všichni viděli, jak je brácha na dně. Něco mu říkal a přitom artikuloval rukama, ale Bill mu nerozuměl. Rozbrečel se jak malý kluk. Rozbrečeli se oba. Bylo jim víc než jasné, že jejich sen hrát v Tokiu se už nesplní, nikdy!

Už zase nad tím přemýšlel. Vítr opět ustal. Slunce ho hřálo do pobledlé tváře. ,,Slunce zapadá´´, vyslovil, i když nebyly uši, které by ho vyslechly. Nikdo už ho vlastně nechtěl poslouchat. Jeho slova proto plynula volně vzduchem do ztracena. Kdo by mu taky chtěl naslouchat, když on sám není dobrým posluchačem. Ale jak rád by byl…. Nikdo ho už nechápe a nerozumí mu, tak pro koho by měl ještě žít? Sám pro sebe? Pro svoje potěšení a sílu, která v něm možná dřív byla? Už ale nikdy nebude tak velká. Ne. Ne! Ne! Troska, která tu sedí už není Bill Kaulitz. A chci aby si mě lidé pamatovali jaký si oni mysleli, že jsem Skvělý,krásný, vyrovnaný…

Myslel na to už když sem šel. Věděl, že je to naposled co se nadechne ještě čerstvého vzduchu, který stále voní létem, i když už je konec září. Vytáhl z kapsy roztrhaných džín kapesní nůž. Byl dost ostrý, to on věděl. Vyhrnul rukáv černého lehkého svetru. Musel ho nosit, i za úmorného vedra, aby ostatní nevěděli, že už se o to pokusil nejméně pětkrát, čemuž také nasvědčují jizvy na spodních stranách ruky. Bylo mu krásně. Tak krásně, že skoro ani nemohl dýchat. Nerozmýšlel se. Jen. Jen snad… Co Tom? Můj nejmilejší člověk na tomto světě? Ale vždyť ten si poradí, on slyší! Nožem přejel po hubené sněhově bílé ručce od shora dolů. Rudě červená tekutina se drala ven. Ven z té pomyslné lidské schránky plné smutku, který mu doteď proudil v žilách. Nůž mu již držel v ruce silou vůle. Stačil ale udělat ještě několik dir ve svém nádherném těle. ,,Na světě je ale stejnak krásně´´, šeptnul do ztracena. Obzor byl zbarvený do rudě oranžové. Ruka mu sklouzla. Krev vytékala na zelenkavou trávu. Bylo mu tak krásně. Krásně. Cítil se vyrovnaný. Tělo mu začalo nádherně brnět a odumírat. Naposledy se nadechl teplého provoněného vzduchu, nadechl, vydechl…..Bylo mu krásně, krásně, protože přeci bylo Babí léto.

Vícekrát se jeho víčka nenadzvedla. Nikdo již nemohl spatřit jeho živě hnědé oči, které byly zrcadla do jeho duše, jako do kterékoliv jiné. Zrcadla, která hrála mnoha barvami, ale on sám svůj odraz nikdy tak barevně nevnímal, ba možná ho ani neviděl. Nespatříme už ho ani my. Nikdy. Už nikdy! Dnes má jistě koncert v Tokiu, sice sám, ale za několik desítek let, se k němu připojí i ostatní členové kapely a na pódiu to pořádně rozjedou.

Jediné co my víme, můžeme tvrdit a pamatujeme si je to, že byl stejnak- Skvělý, Krásný a Vyrovnaný. Napořád v našich srdcích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ha ha ha... ha ha ha... | 4. února 2007 v 0:31 | Reagovat

vyrovnaný, když se zabil?!?jasněěě......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama