FF-Anděl

3. prosince 2006 v 16:50 | Petra |  Jednodílné FF
Pohni, jo!?" popohání mě mé dvojče Bill. Ani chvíli klidu po ránu mi nedopřeje. Mě nic nevytočí, takže i na tuhle připomínku reaguji svým obvyklým poloúsměvem. "Tome," mírní svůj hlas. Dokončím vše potřebné v koupelně a konečně mu uvolním místo. "Hurá," sykne brácha a zabere si místnost. Mezitím se jdu převléct. Mám na to požehnaně času. Billovi vždycky všechno trvá celou věčnost. Otevřu šatník a začnu se v něm přehrabovat.
"Ehm," odkašle si Sára, která vykoukne z vedlejšího pokoje. Úplně jsem na ní zapomněl. Je to jedna moc hezká černovláska, kterou jsem si včera vyhlédl na našem koncertu. Její pohled byl na mně celou dobu přilepený. Sledovala mě na každém kroku. Pak se odvážila jít ke mně do šatny. Řekla mi, že jsem už dlouhou dobu její vzor, že se do mě bezhlavě zamilovala a bůh ví co ještě. No, a jelikož mám silnou pověst děvkaře, neporušil jsem to ani včera. Odvedl jsem si jí na pokoj a tam jí hezky zpracoval… "Neviděl si někde mojí podprsenku?" zeptá se nevinně a začne se rozhlížet po pokoji. Pak se mi stane takový menší trapásek. Můj ručník, který jsem měl do té doby omotaný kolem pasu, najednou sjede, takže tam stojím jen tak 'jak mě bůh stvoiřl'. Sára na malou chvilku úplně zrudne. Já to beru celé v klidu. Nemám se za co stydět.
"Jasně," vycením na ní kompletně svůj chrup. "Támhle," rozmáchnu se rukou po pokoji. Jakmile ji Sára zahlédne, skloní se pro ní a já mám možnost zvednout ručník na své místo. Dojdu k ní a jemně jí políbím na krk. Nervózně se začne chvět. Nebýt bráchy, který akorát vyleze z koupelny, pokračuje to něčím víc.
"Nechci rušit," podotkne. "Tome, za chvíli jedeme."
Zhluboka se nadechnu a pak odpovím. "Jasně, už to bude," kývnu na něj a dám mu znamení, aby na chvilku vyklidil pole. Nechápu ho. Všude rozhlašuje, že čeká na tu pravou a nechává si ujít takovou slast, jako je blízkost jiných holek… Pak se podívám zpátky na Sáru. Ničím nebudeme pokračovat. Políbím jí na nos a začnu s oblékáním.
"Tak ahoj," přistoupí ke mně při loučení a vášnivě mě políbí. Chvíli tam jen tak stojíme a líbáme se, ale pak to ukončím. Mávnu jí a pak už jen sleduji její siluetu, jak se pomalu vzdaluje.
Vrátím se do pokoje, kde sesbírám veškeré své věci, naházím je do tašky a tu hodím před dveře. Hotely se staly naším druhým domovem před rokem. To se plně rozjela naše kapela a začali jsme koncertovat po světě. My, čtyři kluci z Německa…
Do Magdeburku dorazíme ještě za světla. Naše kroky vedou na pláž do našeho oblíbeného baru. Posadíme se k jednomu stolu, po chvíli k nám přijde nějaký pingl, tak si objednáme. Georg je v poměrně dobré náladě, takže se předhání ve vtípkách. Všichni se tomu smějeme jako pomatení, jen Bill pořád někoho vyhlíží. Všimnu si toho jako jediný. Jakmile se podívám stejným směrem jako on, zahlédnu jeho tajnou lásku Maite. Je to menší hnědovláska, po které brácha šílí už poměrně dlouho.
"… Jasný?" drkne do mě loktem Gustav. Probudí mě z transu.
"Co? Jo, jasný," přikývnu, ačkoli vůbec netuším, o co jde. Gustav se s tím spokojí, takže mě dál vynechává z veškeré konverzace.
To už se k nám dostává nějaká partička holek a škemrají o podpisy. Georg se do toho vrhne po hlavě. Předhání se s Gustavem, který rozdá víc podpisů. Nakonec stejně zvítězí Bill, ačkoli se soutěže ani nezúčastnil. Dneska mám poměrně špatnou náladu. Vůbec netuším, čím to může být, ale ani po holkách nepokukuji jako obvykle.
"Můžu poprosit o autogram?" zeptá se mě nějaká malá holčička a zamrká modrýma očkama. Vezmu do ruky první propisku, která se mi dostane do rukou, a automaticky naškrábnu svůj podpis na nabídnutý papír. "Děkuji," rozzáří se jí oči a hned se běží podělit o úlovek s maminkou. Vrátím se zpět ke svému nápoji a trošku usrknu brčkem.
Zvednu se poměrně brzy. Úplně se mi zamotá hlava, takže se sesunu zpátky na svou židli. Brácha na mě zvědavě nakoukne. "V pohodě?" ujišťuje se.
"Jasně," zalžu a znovu se hrabu na nohy. "Jdu napřed, jo?" upozorním je. Na odpověď nečekám, protože Bill i ostatní kluci jsou plně zaměstnáni rozdáváním autogramů.
Vydám se domů. Náš společný byt se nenachází daleko. Stačí projít několika ulicemi a jsem tam. Za tu dobu, co jsme tam seděli, se celkem setmělo. Takže když razím domů, je úplná tma. Jdu po krajnici, ničím neosvícen. Jen tak přemýšlím nad svým mladým životem. Žiji naplno. Užívám si a žiji z minuty na minutu. Nikdy nemám naplánováno, co přijde. Ovšem kromě koncertů. Miluji kytaru, křik fanoušků a napjatou atmosféru, která tam probíhá. Fanynky mnohdy neudrží slzy a pláčou, chtějí se nás aspoň na malý okamžik dotknout, ale ne všechny mají takové štěstí.
Najednou mě ozáří silné světlo. Pak slyším skřípání brzd a následuje silný náraz. Jakési auto mě odmrští několik metrů před sebe. Nemůžu nabrat dech. Mám pocit, jako bych umíral. Nějaký chlápek vyleze z auta a běží ke mně. Snaží se rychle zavolat sanitku, ale to už nevnímám. Oči se mi pomalu zavírají…
Jsi krásná. Malá štíhlá dívka, tvé dlouhé blond vlasy se vlní ve větru. Tvá bílá pleť vypadá zvláštně, jako bys mi něco chtěla říct. Jsi oblečená celá v bílém. Vypadáš jako anděl…
Vzbudím se v nemocnici. Kolem mě jsou samé přístroje. Neustálé PÍP, PÍP, PÍP mě přímo dohání k šílenství. Na okraji mé postele sedí Bill a drží mě za ruku. Nechápu, jak jsem se sem dostal. Co se vlastně stalo. Vůbec necítím nohy. Levou rukou téměř nemůžu pohnout a hlavu mám jako nafukovací balon. Když brácha zahlédne, že jsem se probral, rozjasní se mu uslzené oči.
"Tome, konečně!" raduje se. Snažím se zvednout hlavu, ale nejde to. Je moc těžká.
"Co-co se stalo?" zašeptám, jelikož normální hlas naladit nemůžu. Nejde to! "Kde to jsem? Co tu dělám a jak jsem se sem dostal?" zasypu ho otázkami. Bill jen svraští čelo a klidně na mě mluví, ale to já už nevydržím. Snažím se pohnout, ale jde to dost těžko.
"Nehýbej se," radí mi. "Srazilo tě auto. Báli jsme se, že už se nám neprobudíš," vysvětluje mi dál. Na nic si nepamatuji. Je to, jako by mi někdo vymazal kompletně paměť. Pamatuji si akorát tak to, že mám bratra, dvojče. Společně s dvěmi kluky máme známou skupinu a já hraji na kytaru. Nešťastně položím hlavu zpátky. Pak na mě zase začne doléhat únava…
Zveš mě k sobě. Chci se tě dotknout, ale nejde to. Jsem moc daleko. Pomalu se k tobě přibližuji, ale ty jen záporně kroutíš hlavou. Nevím, jak si to vyložit…
Když otevřu oči, kolem mě není jen Bill, ale i mamka. Poznám jí. V očích má slzy a pevně mě svírá. Cítím se mizerně. Ještě hůř, než předtím. Mám pocit, že vážně umírám…
"Broučku, co nám to děláš?" ptá se mě mamina a otře si slzy. Neodpovím, jen těkám očima z ní na bratra a z bratra na ní. Tihle dva lidé jsou pro mě nejdůležitější na světě. Nedokáži si život bez nich představit.
Vidím tě. Já se pohnout víc nemůžu… Za to ty jdeš ke mně blíž! Mám tě na dosah! Ale pořád ne tak jak chci já…
"Mám vás rád. Mami, Bille," zašeptám do ticha. Přístroj, na který jsem napojen, začne zrychleně pípat. Nevím, co to je. Bojím se všeho, co přijde. Nerozeznávám, co je skutečný život a co jen vymyšlený svět. Chci zůstat u své rodiny. Chci se vrátit na pódium a znovu hrát. Chci být s Billem. Ale cítím, že to už se nestane. Během minuty se mi přehraje celý můj život. Černá temnota je ovšem silnější…
"Tome, ne!" křičí Bill. "Bez tebe to tu nevydržím!"…
Podáváš mi ruku. Čím dál víc se na mě usmíváš. Teď už se tě můžu dotknout. Máš hedvábně jemné vlasy a andělsky jemnou tvář. Necítím bolest. Je mi s tebou krásně. Pevně se tě chytím a už nikdy nepustím. Získala sis mé srdce. Jsi můj anděl, se kterým letím daleko. Tak daleko, že to vše přestávám vnímat. Nakonec je jen černá tma, ty a já…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janishka89 Janishka89 | E-mail | 6. března 2007 v 20:46 | Reagovat

Hej! To je moje povídka!! Tak sem koukejte aspoň napsat, že jsem to psala, ne? Teda, to bych nečekala....... je to neféér!

2 Janishka89 Janishka89 | E-mail | 6. března 2007 v 20:53 | Reagovat

bylo to věnovaný jen jedný webovce!

3 Janishka89 Janishka89 | 7. března 2007 v 17:45 | Reagovat

Víte co jsou to autorský práva, sakra!?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama